Czech GP 2025: neděle

Neděle, tedy závodní den, přinesla další nové zážitky. Dopravní situace se po chaotických dnech stabilizovala, panovalo letní počasí a fanoušci si užili tři fantastické závody. Já měla v každém závodě něco, na co jsem se soustředila, někoho, komu jsem fandila, a vše jsem si naplno užila.

Brzy ráno, když jsme odcházeli ze snídaně (na které jsme pozorovali zaměstnance Aprilie a ujistili se a potvrdili si tak naše podezření z minulých dní) jsem se ve dveřích srazila s Hervé Poncharalem a jeho dcerou Mathilde. To byl hrozně zajímavý a zároveň zvláštní moment.

Můj přítel nepoznal, o koho šlo, tak jsem mu to pak s nadšením vyprávěla. Byl to příjemný pocit, když jsem si uvědomila, že po všechny ty dny byli ve stejném hotelu také oni. Kdo ví, kdo všechno další z paddocku tam byl ubytovaný...

V tramvaji i v autobuse směrem k okruhu už bylo poměrně rušno, ale žádný dopravní kolaps se nekonal. Na zastávce autobusu řídili dění zřejmě pracovníci dopravního podniku. Všechno šlapalo jako hodinky. To byl perfektní pocit! Nikde ani nebyla žádná velká dopravní zácpa. Zdálo se, že po prvních dvou dnech těžkých zkoušek se to konečně všechno tak nějak ustálilo a zajelo do těch správných kolejí.

Byla jsem opravdu nadšená a spokojená. Všechno bylo z mého pohledu takové, jaké by mělo. Na místě jsme byli už po 9. hodině, to bylo perfektní. Takhle jsem si to přesně představovala.

V neděli jsme změnili tribunu. Můj přítel chtěl zažít a vidět něco jiného než jen Céčko, navíc po sobotních zkušenostech s chaosem v tunelu pod dráhou jsme chtěli něco trochu klidnějšího. Tak jsem navrhla tribunu G.

Takže jsme tentokrát nešli přes hlavní bránu, ale přes druhý vchod. Tam už se tvořila fronta, ale nebyla to žádná tragédie. Kontroly proběhly tak nějak standardně, ukázala jsem batoh, ukázala jsem plátěnou tašku, pak mi pípli vstupenku.

Pokračovali jsme dál, hned jsme si museli udělat společné selfie. Pro mě to byla neskutečná nostalgie. Na Géčku jsem nebyla od roku 2012! Tenkrát jsem tam byla ještě s rodiči a se sestrou na WSBK. Pak jsem jednou nebo dvakrát procházela kolem Géčka se sestrou a švagrem při MotoGP, ale nikdy to nebyla tribuna, kde bychom trávili čas. Takže jsem se po 13 letech vrátila na místo, kde to všechno tak nějak začalo. Tribuna G byla totiž tou první (v roce 2010), kterou jsem kdy na závodním okruhu navštívila.

Nejprve jsme se šli podívat, jaké tam jsou stánky a kde najdu toalety. Tady na této tribuně jsem našla jen kadibudky, ale zatím – ráno – vypadaly docela čistě.

Na místě už byla spousta lidí, tak jsme si šli najít nějaká naše místa. Nakonec jsme skončili docela blízko plotu, a tedy i poměrně blízko tratě. Přesně to jsem chtěla. Navíc jsem chtěla vidět na obrazovku, takže jsme si roztáhli osušky na místě, odkud byl i dobrý výhled na velkoplošnou obrazovku.

Když jsme přicházeli na tribunu, tak ještě vrcholil závod NTC (=Northern Talent Cup). Slyšela jsem, jak se komentátor emotivně rozplývá, a rychle tak pochopila, že nějaký český kluk si zajel životní výsledek. Pořád jsem ale nechápala, kolikátý vlastně skončil? Bylo to podium? Komentátor pořád jen opakoval, jak to bylo fantastické, ale to místo nezmínil, takže nově příchozí na okruhu absolutně nevěděli, o co šlo.

Nakonec se při vyhlašování stupňů vítězů ukázalo, že Roman Durdis vybojoval druhé místo! Měla jsem radost, když jsem to slyšela.

Když jsme se usadili, bylo už dost teplo, a to ještě nebylo ani 10 hodin dopoledne, tak jsme sledovali warm up MotoGP. Snažila jsem se trošku fotit. Taky jsem si dávala pozor na to, abych se nespálila od sluníčka, protože jsem měla ze soboty spálený kotník, a docela jsem tím trpěla.

V 10 hodin měla začít riders parade. Na to jsem se moc těšila, a to byl vlastně hlavní důvod, proč jsem chtěla ráno vyrazit brzy. Chtěla jsem si být jistá, že budeme na místě ještě před desátou.

Když už byli jezdci na trati a pomaličku popojížděli na vleku za autem, tak jsem si stoupla k plotu. Chtěla jsem najít vhodné místo k výhledu a focení ještě před tím, než se tam nahrnou další lidi.

Jezdci přijeli, já fotila, natáčela a byla jsem šťastná. K plotu seběhli Jack Miller a Miguel Oliveira a házeli do davu nějaké fanouškovské věci. Já očima hledala Augusta Fernándeze.

Po čase se vlečka znovu rozjela a pomalu mířila po trati dál. Byl to pro mě takový zvláštní emotivní moment. Nebyl ale čas se nějak moc dojímat. Musela jsem se připravit na závod Moto3, který se blížil.

Na pole position stál Guido Pini, vedle něj José Antonio Rueda, takže už to byla zkouška mé psychické odolnosti.

José se dostal na první místo ještě v prvním kole. Trochu mě to vyděsilo. Moje fantazie už si představovala všechny ty souboje na čele, které mohou nastat, a absolutně jsem nevěděla, jak bych tohle přežila. Nicméně, José se rozhodl pro úplně jinou strategii. Takovou, která mi přinesla infarktový okamžiky i tak.

Jel naprosto fantasticky, na prvním místě, vypadalo to, že měl vše pod kontrolou. Nikomu nedal ani možnost předjetí. Čím víc se blížil konec závodu, tím víc si začínal budovat náskok.

Snažila jsem se být klidná, ale v závěrečných kolech už jsem začínala tušit, že by to mohlo dopadnout, tak mě přepadla velká nervozita. Moc jsem mu držela palce, doufala, že se nic nepokazí, a při každém průjezdu kolem naší tribuny jsem fandila.

Myslím, že to, co José předvedl, byl jeden z jeho nejúžasnějších výkonů v Moto3. Absolutně dominoval, měl vše pod kontrolou, byla to neuvěřitelná jízda. Já teda měla žaludek až v krku, ale nikdy na ten závod a na ty emoce, které jsem cítila, asi nezapomenu.

Druhé místo získal Maximo Quilés, takže to pro mě taky byla spokojenost. Třetí sice David Muñoz, kterého nemusím, ale ten předvedl výbornou stíhací jízdu z konce pole.

Ještě jsem se ani pořádně neuklidnila z emocí, které mě zasáhly v Moto3, a už jsem byla nucena se začít soustředit na závod Moto2. Můj oblíbený Barry Baltus na pole position. Dále Manuel González, který letos útočí na titul, tak jsem doufala, že si odjede dobrý závod. Pak samozřejmě Filip Salač a Celestino Vietti.

Závody Moto2 nejsou tak splašený, jako ty Moto3, ale i tak poslední dobou nabízejí zajímavou podívanou. A zajímavé to bylo i v Brně. Navíc trošku nečekané.

Joe Roberts je zajímavý případ. Tedy alespoň v této sezoně. Moc se mu nedaří, v Top 5 se letos prakticky neobjevuje. A přesto, kde se vzal, tu se vzal, v Brně byl na předních pozicích už od pátku. Nejprve jsem si myslela, že to bylo díky (nebo kvůli?) počasí. V neděli jsem ale viděla, že mu to v Brně prostě sedlo. Nakonec si dojel pro výhru a moc mě tím překvapil. Pro mě největší překvapení tohoto víkendu.

Zklamaná jsem ale nebyla. Už dlouho patří mezi jezdce, které sleduji a kterým fandím. Byla to taková příjemná změna na prvním místě.

Barry Baltus vybojoval druhé místo, což bylo fantastické, a Manuel González byl třetí, což bylo důležité. Získal důležité podium a důležité body v boji o titul, zejména, když jeho hlavní soupeři tento závod nezvládli. Diogo Moreira se trápil, měl penalizace, problémy, a nakonec závod ani nedokončil. Aron Canet měl nehodu a také nedokončil.

Na podiu se tedy sešli tři moji oblíbení jezdci, a to byl super pohled. Spokojenost u mě panovala i u dalších umístění. Výborné čtvrté místo získal Dani Holgado. Skvělý závod odjel Celestino Vietti, který byl pátý. V závěrečných kolech závodu jsme s přítelem hodně fandili.

Trochu možná zklamání pro české fanoušky, ale nakonec osmé místo Filipa Salače hodnotím velmi pozitivně. I když pak Filip přiznal nějaké technické problémy, tak to vůbec nebyl špatný výsledek. Top 10 je v této konkurenci vždycky super!

Během přestávky jsem se snažila odpočívat, krýt se před sluníčkem a něco trochu sníst. Čas ale rychle utíkal a už začínaly předzávodní přípravy před MotoGP! Začala jsem být natěšená a napnutá.

Tradičně, asi 10 minut před začátkem závodu, měla zaznít hymna pořadatelské země. Zvedli jsme se. Hymnu zpíval operní zpěvák, jehož jméno už si bohužel nepamatuju. Na cílové rovince na tribuně byla vytvořená česká vlajka. Zpívala jsem z plna hrdla. Takhle nadšeně a emotivně jsem naši hymnu snad ještě necítila.

Byl to krásný silný pocit, které ve mně dozníval ještě při začátku závodu MotoGP.

Závod MotoGP, do kterého z pole position startoval Pecco Bagnaia, se rozjel. Fandila jsem. Všichni fandili. Na okruhu panovala výborná atmosféra.

Vedení v závodě se ujal Marco Bezzecchi, kterého stíhal Marc Márquez. O fandění jsme tak neměli nouzi. Fandili jsme Marcovi B., ale tušili, že Marc M. si počká na správný okamžik, kdy zaútočit.

To se také stalo. Když Marc Márquez převzal vedení v závodě, nepochybovali jsme, že si dojede pro výhru. Marco Bezzecchi se ale statečně držel a z jeho druhého místa jsme měli radost.

Třetí místo získal Pedro Acosta, který potvrdil dobrý víkend KTM. Já jsem doufala, že by místo na podiu mohl vybojovat Pecco, ale nakonec ani čtvrté místo v současné situaci nebylo špatné.

Já jsem během závodu samozřejmě sledovala Augusta Fernándeze. Bohužel po tom sobotním pádu byl uznán vinným a dostal penalizaci long lap. Sám hned v sobotu svou vinu přiznal a Nakagamimu se omluvil. Chudák Taka ale nemohl do nedělního závodu zasáhnout, protože se při pádu v sobotu zranil.

Držela jsem Augustovi palce, aby závod dojel do cíle. Věděla jsem, že s long lap není moc jiná šance než poslední místo, přesto jsem si jeho přítomnost v Brně užívala a v každém kole mu fandila. Nakonec opravdu skončil poslední, ale byl v kontaktu s jezdci před sebou.

O pozdvižení se během závodu postarali Alex Márquez a Joan Mir, kteří se dostali do vzájemné kolize. Spadli v zatáčce před tribunou G, tedy přímo před našima očima. Naštěstí se jim nic nestalo.

Když bylo po závodě, tak jsme se všichni začali pomalu zvedat, balit a odcházet. To bylo smutné. I když spíš takové melancholické než opravdu smutné. Byla jsem šťastná, že jsem se mohla na okruh vrátit. Navíc to, že jsem to mohla sdílet se svým přítelem, tomu všemu ještě dodávalo novou emoci.

Při odchodu z tribuny jsme se ještě šli podívat na stánky. Napadlo nás, koupit si něco pro sebe, na památku. Oba jsme měli stejný nápad. Nakonec jsme si koupili kšiltovky s logem MotoGP a datem 2025. Měla jsem z toho radost.

V neděli panovalo slunečné letní počasí. Bylo mi horko, potila jsem se, trochu spálila (to už začalo v sobotu), ale i tak jsem si vše užila. Klidně bych si to takto zopakovala. Je to úžasný, že Brno je zpátky v kalendáři MotoGP. Vždycky to bude okruh, který bude mít v mém srdci speciální místo, a to z mnoha důvodů.