Czech GP 2025: sobota

Sobota začala chaotickými situacemi a dopravním kolapsem. Alespoň, že počasí ukázalo svou příjemnější stránku než v uplynulých dnech. Akce na okruhu se postupně rozjížděla, a nakonec jsme zažili fantastický den.

V sobotu ráno na hotelové snídani jsem zjistila, že jsou ve stejném hotelu i nějací zaměstnanci od Aprilie. Měla jsem to podezření už v pátek, když jsem viděla slečnu / mladou paní v mikině s logem týmu Aprilia, ale nebyla si jistá, jestli to není fanynka. Jelikož se tam potulovalo víc lidí ve stejném oblečení, usoudili jsme, že jsou to opravdu zaměstnanci, a to bylo velmi příjemné zjištění.

Jelikož se na sobotu rozpustila některá přísná pravidla ohledně jídla a pití, tak jsme ještě ráno s přítelem vyrazili do obchodu a koupili si svačinu.

Z čeho jsem byla nervózní, to byl fakt, že přes noc neuschla promočená osuška. Taky boty ještě docela nevyschly, ale protože předpověď hlásila teplo, tak jsem si brala boty jiné než v pátek. Nechtěla jsem mokrou osušku dávat do tašky mezi čisté a suché věci. Po momentech paniky a řešení, co s tím, jsme to nakonec s přítelem vymysleli.

Ještě ráno jsem viděla na sociálních sítích informace od okruhu, že po pátečním dešti a taky dešti, který byl v noci na sobotu, se ohledně parkování a dopravy otevírá tzv. mokrá varianta. Nás se netýkala (neměla týkat), protože jsme jeli veřejnou dopravou. Ovšem lidé, kteří jeli svými auty, museli parkovat jinde a tam na ně měly čekat speciální autobusy. Hlavní parkoviště u okruhu totiž bylo podmáčené a ráno zavřené.

Tak jsem si říkala, že by tím pádem mohl být klidnější provoz, když nepojede tolik aut, a že bychom se na okruh mohli dostat v nějakou příjemnou hodinu. Kolem 10. dopoledne už jsem chtěla být na tribuně. No, to jsem se pořádně přepočítala.

Ráno jsme vyráželi mnohem dřív než v pátek, po 8. ranní už jsme jeli tramvají. Měla jsem radost z toho, jak to všechno hezky stíháme a v jak dobrý čas jsme se zvládli nakonec vypravit a jakou máme dobrou časovou rezervu (v 10:50 začínala kvalifikace MotoGP, a, i kdybych měla minout tréninky, tak na kvalifikaci už jsem chtěla být připravená na místě).

Vystoupili jsme z tramvaje a už v té chvíli mě polil pot. Na autobusovou linku C čekal ohromný dav lidí a nikdo to tam neřídil. Postupně samozřejmě přijížděly další tramvaje a lidi nerespektovali, že někdo už tam čeká před nimi. Nastalo předbíhání, tlačení se. Nenávidím tohle chování. Prostě přijdu, zařadím se do fronty a počkám, až na mě dojde řada. Přece respektuji, že někdo přišel dříve. No, my slušní jsme tam, jak to tak bývá, čekali nejdéle.

Nakonec jsme se s přítelem dokázali dostat do čtvrtého autobusu, který za dobu, co jsme tam čekali, jel. Ale nepředstavujte si, že jel jeden autobus za druhým, to vůbec ne. Postáli jsme si tam dost času a já už vnitřně začínala panikařit, že to asi podle mého plánu časově nebudeme stíhat.

Nicméně, autobus vyjel a já měla radost. Silnice vypadaly průjezdné, tak jsem se těšila. Jenomže ejhle. Čím víc k okruhu jsme se blížili, tím pomaleji jsme jeli, až jsme nakonec zastavili úplně. Občas jsme popojeli. Doprava úplně zkolabovala. Pořadatelé tvrdili, že byli na "mokrou variantu" parkování připraveni, ale jak se ukázalo, tak zřejmě nebyli. Takže to byla další tvrdá zkouška návratu MotoGP do Brna.

Policie nechávala auta parkovat podél silnice, čímž zabíraly místo a tím pádem bylo velmi těžké projet, zejména pro autobusy. Navíc z aut vycházeli lidé, brali si své věci, a tím blokovali průjezd. No, a pak ti lidi šli samozřejmě pěšky a občas jsem fakt měla infarktový stav, že nám pod ten autobus někdo skočí. Dle mého to tam byly hodně šílený momenty.

Odbila 10. hodina a my byli stále uvěznění v autobuse a nevěděli, v kolik hodin se dostaneme na místo. Nebylo cesty ani tam, ani zpět. Atmosféra uvnitř houstla. Na trati už začal trénink MotoGP. Někteří fanoušci byli naštvaní, že už chtěli být na místě, aby ho mohli sledovat. Postupně si, jeden po druhém, spousta lidí na svých mobilech pouštěla živý přenos onoho tréninku. Taky jsem nad tím přemýšlela, ale odolala jsem.

Myslela jsem ale na to, jaký to je paradox, že jsme jeli na MotoGP, abychom se mohli dívat na akci přímo na trati, a místo toho to sledujeme online na mobilu.

Kolem půl jedenácté jsme se konečně dostali na místo. To bylo radosti. Já začala být nervózní ohledně front a kontrol u brány. Bála jsem se dalších zdržení. Koukala jsem na hodinky a stále držela naději, že tu kvalifikaci přeci jen stihneme.

Fronty nebyly nijak extrémní, vše plynule postupovalo. Lidé u kontrol u vstupu byli, na rozdíl od pátku, velmi vstřícní, nikdo se na vás nepovyšoval, nikdo se vám ve věcech nepřehraboval. Prostě jste ukázali své věci, oni se podívali, zkontrolovali vstupenku, a šli jste.

Opět jsme se s přítelem vydali na tribunu C. Tím směrem šlo hodně lidí, tak jsem tušila velké davy.

Před vstupem na tribunu jsme se ještě zastavili ve stánku automotodromu a koupili jsme si magnetku. V pátek jsme kupovali jednu mojí mámě, no a já pak večer nad tím přemýšlela, že my si přeci taky musíme koupit nějaký suvenýr.

Vešli jsme na Céčko, kde byla doslova hlava na hlavě. Bylo hodně těžké se zorientovat, kam jít a kde najít volné místo. Zároveň jsem zaregistrovala, že jsou otevřené všechny stánky a obchůdky.

Nakonec jsme tedy s přítelem šli až dolů k plotu. To byla jediná část tribuny, kde byl ještě relativní klid. Měli jsme výhled do zatáčky a na long lap. To bylo fantastické. Čím blíž jsem k dění, tím šťastnější jsem, a tím lépe se mi samozřejmě taky fotí.

Na druhou stranu, sejít ten kopec, to chce odvahu a já jen doufala, že si neudělám trapas, a nespadnu, a, nedej bože, nezraním se. V horní části tribuny bylo totiž pořád mokro, byla tam spousta bláta a hodně to klouzalo. Nevím, jak jsem to přežila bez nehody, ale přežila (i když část mého já byla v panice).

Rozložili jsme si osušky a doufali, že na slunci rychle uschnou. Já nachystala foťák a sešla blíž k plotu. Akorát totiž začínala první část kvalifikace MotoGP. Oddychla jsem si, že jsme to tak tak stihli.

Jak už jsem informovala v minulých článcích, Maverick Viñales v Brně nestartoval. Mé fanouškovské naděje se tak ubíraly k Augustovi Fernandézovi. Sice jsem tušila, že s největší pravděpodobností bude poslední, ale to mi nevadilo. Byla jsem šťastná, že v Brně byl a že jsem ho mohla vidět a mohla jsem mu fandit. To, že pro Yamahu získal divokou kartu v Brně, jsem zjistila až ve čtvrtek večer. Takže to byla pro mě ohromná dávka radosti a nadšení a vděčnosti.

Augusto byl v první části kvalifikace, tak jsem na něj čekala a fotila si ho, kdykoliv projel kolem. V pátek jsem si ještě nebyla jistá, která Yamaha je on, takže jsem fotila všechny tři. Během soboty už jsem ale přišla na to, podle čeho a jak ho rozpoznám.

Už Q1 nabídla zajímavé a divoké okamžiky, protože tu startovala některá velmi silná jména. Mezi nimi i Francesco Bagnaia, další můj favorit. A samozřejmě také favorit mého přítele, který obecně fandil všem Italům.

Pecco Bagnaia svou účast v Q1 zvládnul a kvalifikoval se dál. S ním i Raul Fernández. Naopak mimo zůstala jména jako Brad Binder, Fabio Di Giannantonio či Fermín Aldeguer, který v poslední době ukazoval stabilní formu. Augusto byl, jak jsem očekávala, poslední.

Na druhou část kvalifikace jsem byla pořádně natěšená. Nakonec z toho byla velmi zajímavá podívaná s velmi zajímavým výsledkem. Pecco Bagnaia získal pole position! Radovali jsme se hodně.

Hlavní hvězda (nejen) letošní sezony Marc Márquez se ovšem kvalifikoval na druhém místě, tak se dalo čekat, že v závodech zaútočí. No a slibné třetí místo pro sebe urval Fabio Quartararo.

Nás ještě potěšil 4. místem Marco Bezzecchi a mě mile překvapili 5. Joan Mir a 6. Raul Fernández.

Ještě bych mohla zmínit, což jsem zatím vůbec nenapsala, že v Brně se konal velký comeback Jorge Martína. Španěl byl po vleklých zdravotních problémech a těžkých zraněních téměř celou první část sezony mimo, v Česku ale přišel jeho návrat.

Nastala přestávka a tím pádem přemýšlení o tom, že bychom měli něco sníst. Měli jsme s sebou nějaké sušenky. Já navíc potřebovala na WC. Vyškrábat se až nahoru se mi nechtělo, ale šla jsem do toho. S trochou námahy a krize se mi to nakonec povedlo (nespadla jsem). Šla jsem hledat toalety. Jaké bylo mé překvapení, když jsem našla kamenné WC! Nepamatuju si, že by tam kdy dřív bylo. Měla jsem z toho radost. Toalety byly udržované, záchod splachovací, tekla voda na umytí rukou. Co víc si přát. Byla jsem spokojená.

Pak jsem přemýšlela, že si konečně obejdu stánky a případně si něco koupím. Teplo a velké davy lidí mě od toho ale odradily. Tak jsem mezi všemi těmi lidmi hledala cestu dolů a málem jsem se ztratila. Opravdu jsem si nepamatovala, ve kterém místě přesně s přítelem jsme, a hledala jsem nějaký orientační bod. Tím se nakonec ukázaly být české vlajky na plotě.

Všechno se pomalu nachýlilo ke kvalifikaci Moto3, což znamenalo, že jsem byla v pozoru. Vždy na začátku každé části kvalifikace jsem si sešla až úplně k plotu, abych si udělala nějaké fotky. Pak v závěru kvalifikace už jsem seděla na svém místě a sledovala dění a fandila. To platilo u všech kvalifikací všech kategorií.

První část kvalifikace tak nějak kolem mě profrčela, já už se soustředila na Q2, kde jsem měla všechny své hlavní oblíbence. Držela jsem palce, fandila, a nakonec to všechno přineslo ohromnou emoci.

Svou první pole position v kariéře vybojoval italský kluk Guido Pini! Byl to fantastický moment. K tomu se navíc na druhém místě kvalifikoval José. Já proti tomuto skvělému výsledku nemohla vůbec nic namítat.

Ještě jsem se ani pořádně nevzpamatovala z emocí z Moto3, a už jsem se musela soustředit na kvalifikaci Moto2. V této kategorii mě velmi zajímala už Q1, protože tam byla spousta jezdců, kterým fandím.

Už jsem to zmiňovala v pátečním povídání, že kvůli dešti toho jezdci v tom rozhodujícím tréninku mnoho neodjeli, a tím pádem z toho byly poměrně chaotické výsledky. Spousta jezdců z čela pole letošní sezony musela čelit Q1.

Výsledky přinesly hořkosladký pocit. Měla jsem tam těch oblíbenců tolik, že jsem už předem věděla, že se nekvalifikují všichni. Nakonec ale u mě převládla spokojenost. Do druhé části postoupili Barry Baltus, Albert Arenas, Daniel Holgado a Iván Ortolá.

Poté už jsem s nadšením očekávala druhou část, ve které jsem měla spoustu oblíbenců. Navíc, jako všichni Češi, jsem s nadějí v dobrý výsledek fandila Filipu Salačovi.

Druhá část kvalifikace nakonec přinesla zajímavé výsledky, ale taky moji radost. Pole position získal Barry Baltus! Byla jsem nadšená. Navíc Barry se musel prokousat přes Q1, takže to bylo prostě fantastické. Zajímavé bylo pořadí za ním, protože první řadu doplnili oba jezdci American Racing, Joe Roberts a Marcos Ramírez. To mě překvapilo.

Můj hlavní favorit Manuel González byl čtvrtý, s čímž jsem se spokojila. Filip Salač byl devátý a Celestino Vietti, kterého s přítelem hodně sledujeme, skončil jedenáctý, což nebylo úplně super.

Poté nastala pauza a zároveň stoupal adrenalin, protože se postupně vše začínalo připravovat na sprint kategorie MotoGP. Všichni začínali být natěšení a nadšení.

Bylo teplo, byla jsem schovaná pod deštníkem, který jsem tentokrát využila jako slunečník. Sledovala jsem sociální sítě a odpočívala. Během této přestávky přišel také krásný moment, kdy jsem se na chvíli potkala se svou kamarádku ze Slovinska. Známe se díky MotoGP už roky, viděly jsme se všeho všudy asi dvakrát a vždy jen na krátký okamžik. Během soboty jsme si psaly a věděly jsme o sobě, že jsme byly na stejné tribuně.

Nakonec se povedlo a ona si mě našla. Přišla mě pozdravit, prohodily jsme pár slov. A konečně spolu po všech těch letech máme fotku! Mám ji ráda, je to fajn holka, a měla jsem radost, že jsme se mohly zase vidět.

Následně už se ale vše opravdu chystalo na sprintový závod MotoGP. To byla pro Brno novinka. Vypadlo totiž z kalendáře ještě před zavedením těchto závodů. A samozřejmě to byla novinka na okruhu i pro mě. Tak jsem se těšila, a to i vzhledem k výsledkům kvalifikace.

Navíc na instagramu přišla z okruhu informace, že podium bude na tribuně C, poblíž zatáčky, kde je long lap! Neumíte si představit tu radost, jakou jsem v té chvíli cítila. Uvidím podium MotoGP! Teď už jen fandit a doufat, že se vysoko umístí nějaký můj oblíbený jezdec.

První kola závodu mi ovšem mnoho radosti nepřinesly. Havaroval Augusto Fernández, a to tak nešťastně, že to s ním odnesl i nevinný Takaaki Nakagami. Bylo mi to moc líto.

Trošičku mi potom zvedlo náladu, když jsem viděla Augusta, kdy ho vezli po obslužné komunikaci podél tribuny. Hned za plotem a blízko mě, takže mě aspoň trochu potěšilo, že jsem ho viděla, a že to vypadalo, že byl po pádu v pořádku. Můj přítel musel statečně snášet mé platonické výlevy. Vlastně, je velmi statečný, že snáší všechny moje idoly.

Na předních příčkách se ovšem pořád něco dělo. Byl to velmi akční závod a velmi rychle to uteklo. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byla na místě, ale podle mě to byl jeden z nejlepších sprintů, jaké jsem kdy viděla. Hrozně jsem si to užila. Byl to moc dobrý závod.

Z vítězství se sice radoval Marc Márquez, kterého nemusím, ale já ani jiný výsledek neočekávala. Na dalších příčkách se ovšem děly věci. Výborný závod odjeli závodníci KTM a dva z nich se nakonec probojovali na podium. Pedro Acosta byl druhý a Enea Bastianini třetí. Oba předvedli výborný výkon, a zejména z Eney jsem měla radost. Navíc týden poté, co byl nemocný!

O podium srdnatě bojoval také Marco Bezzecchi, ale on byl tím, který se musel spokojit se čtvrtou pozicí.

Méně radosti mi přinesl Francesco Bagnaia, který v první části závodu vypadal, že by mohl zabojovat o podium, nakonec ale skončil až na sedmém místě.

Po závodě jsem se s foťákem nachystala k plotu a našla dobré místo před tím, než se tam nahrnou další lidi. S nadšením jsem očekávala příjezd jezdců a členů Ducati a KTM. Mezitím jsem sledovala přípravy podia.

Vidět vyhlášení a podiové oslavy přímo před sebou bylo fantastickým zážitkem. Nejsem velký fanoušek Pedra Acosty, ale pocit, že jsou na podiu dva jezdci KTM, pro mě byl dost intenzivní. Navíc jsem měla radost, že moje oranžové nehty fungují a přináší štěstí všem oranžovým motorkám. Zároveň jsem si představovala, že na tom místě klidně mohl být Maverick, kdyby byl zdravý. Radši jsem se takovými myšlenkami ale příliš nemučila.

Davide Tardozzi a Gigi Dall'Igna z Ducati mávali narvanému Céčku. Po skončení oficiálních oslav davu zamával i Marc Márquez.

Na tribuně to bzučelo a hučelo, atmosféra byla fantastická. Adrenalin pak postupně pomaličku opadal a lidé se začali rozcházet a většina odcházela z okruhu pryč. Také my jsme se sbalili a vydali jsme se k východu.

Odchod z místa byl poněkud náročný, protože kolem byly stovky, ne-li tisícovky lidí. Jakmile jsme se dostali k tunelu pod dráhou u hlavní brány, tak jsem přítele poprosila, jestli bychom mohli chvíli počkat. Pamatuju si z minulých let krizové momenty zasekaného tunelu, což pro mě nikdy nebylo nic příjemného. Takže jsem chtěla počkat, až ty největší návaly lidí přejdou. Postávali jsme ve stínu hlavní budovy a sledovali dění kolem.

Kolem se mihlo pár jezdců. Mezi nimi byl i Senna Agius. Nějaký fanoušek ho zastavil na fotku. Chvíli jsem nad tím přemýšlela taky, pak jsem to nechala být. Přemýšlela jsem až příliš. Teď toho tak moc lituji! Sennu mám ráda už roky, od doby, kdy byl v akademii SIC58. Fotku s ním bych chtěla. Opravdu toho momentu zaváhání lituji. Měla bych dělat víc spontánních věcí, ne nad vším tak moc přemýšlet.

Navíc bych měla konečně fotku s někým, kdo se jmenuje Senna.

Ještě jsme několik dalších minut s přítelem čekali, nakonec jsme se rozhodli to risknout a šli jsme čekat do davu k tunelu. To už jsme slyšeli, že začal závod Northern Talent Cup, takže jsem se aspoň snažila rozptýlit zvukem motorek. Měla jsem totiž z toho tunelu plného lidí strach. To není nic pro moje úzkosti.

V tunelu to postupovalo pomalu. Zvládla jsem nepanikařit, i když nějaké nervy mě to stálo. Nakonec jsem to zvládla i projít. Byla jsem šťastná, když už jsem byla venku.

Pak jsme šli na autobus, kde byly další davy lidí. V tramvaji byl taktéž trochu chaos.

Já byla šťastná a spokojená, protože to byl dobrý den. Zároveň už se ale do mojí duše tlačil smutek, protože jsem věděla, že před sebou máme poslední den.