V pátek byl na trati tréninkový den. Přítel nechal organizaci času na mně, takže jsem rozhodla, že během prvního dne závodního víkendu nebudeme nikam spěchat, a že, když nestihneme první ranní tréninky, tak se nic nestane. Stejně bylo brzy ráno zataženo a deštivo.
Byl to pro nás tzv. zkušební den, kdy jsme si chtěli vyzkoušet a "osahat" všechno nové, pochopit, jak funguje doprava, nasát atmosféru okruhu.
Na okruh bylo zakázáno vnášet jakékoliv jídlo. Pití (vodu) jste si vzít mohli, ale pouze v omezeném množství. Tohle pravidlo mi způsobovalo úzkost. Nechtěla jsem utratit na místě hromadu peněz za jídlo a pití. Ale o hladu a žízni jsem taky zůstat nemohla, nevydržela bych nejíst, moje tělo by to těžce neslo. Takže jsem doufala, že aspoň ceny nebudou přemrštěné.
Dopoledne jsme tedy s přítelem vyrazili na tramvajovou zastávku, kde jsme si v automatu koupili jízdenky. Potom už jsme čekali na linku číslo 8. Ta nás zavezla až na konečnou zastávku Nemocnice Bohunice, kde jsme čekali na autobusovou linku C jedoucí na okruh.
Tohle bylo pro mě nové. Pamatuju linku 400, která jezdívala z Mendlova náměstí. Návrat MotoGP do Brna ovšem přinesl i změnu dopravy. Můžu říct, že to nebylo špatné. Část Bohunice v Brně téměř neznám, takže to bylo nové i pro mě. Trochu jsem se toho přestupu obávala, ale nakonec bylo vše jasné a přehledné.
Když jsme se začali přibližovat k okruhu, tak jsem se začínala těšit. Začínala jsem cítit vnitřní radost a postupně mi docházelo, že je to opravdu tady. Šampionát MotoGP je zpět v Brně a vrátila jsem se i já.
Bohužel, už jsme byli skoro na místě, když náš autobus uváznul v koloně. Tomu jsem se hodně divila, přeci jen byl "teprve" pátek, kdy, dle mých minulých zkušeností, na okruh zas až tak moc lidí nedorazí.
No, zdálo se, že tentokrát to bude trochu jinak. Jedna část mě byla trochu rozhozená a nervozní, druhá moje část byla ráda, že vidí takový zájem. Přeci jen, po té zkušenosti, kdy naše země vypadla ze závodního kalendáře, máte v hlavě pochyby, jestli návrat opravdu bude stát za to a jestli se v kalendáři udržíme i pro další roky.
Tak jsme se po nějaké době konečně rozjeli a dorazili na zastávku. Poté, co jsme vystoupili, tak jsme pokračovali k hlavní bráně. Měli jsme s přítelem koupené vstupenky Gold, a já v pátek chtěla zažít Céčko, chtěla jsem se vrátit do místní atmosféry a cítila jsem nadšení, že to můžu příteli všechno ukázat a vysvětlit.
Kontroly u vstupu jsem očekávala. Nakonec mě to ale docela zarazilo, protože takhle vás neprohledávají ani na letišti (a že za poslední dobu díky cestám Česko – Itálie mám za sebou různé cestovní zážitky). Ukázat batoh, otevřít ho. Měla jsem s sebou na rameni plátěnou tašku, kde byla osuška, pláštěnka, foťák. Tu taky ukázat, otevřít.
Paní, v jejíž frontě jsem stála, očima velmi bedlivě kontrolovala obsah batůžku. V tašce se mi naprosto beze studu začala přehrabovat. To mě velmi rozrušilo a vůbec se mi nelíbilo, že se mi někdo cizí přehrabuje v mých věcech a sahá na ně. Vyjmenovala jsem jí všechny 3 věci, které jsem v ní měla. Paní se sladkým úsměvem odvětila: "Já to musím prověřit."
Vůbec se mi to chování lidí u vstupu nelíbilo a zkazilo mi to pocit z návštěvy místa. To se mi nikdy dřív nestalo, i když dřív taky byly důkladné kontroly. Tentokrát jsem ve vzduchu cítila velkou aroganci.
Nicméně, snažila jsem se přes to přenést, nechtěla jsem si tím nechat zkazit náladu na celý den. Za vstupem jsme tedy s přítelem po očku sledovali stánky, já nachystala foťák, abych si mohla postupně všechno zaznamenat a zachytit.
Prošli jsme podchodem pod dráhou, přes náměstíčko, a tam, na jeho konci, před bránou směrem k hotelu Grid, měla své studio Nova Sport. Václav Svoboda tam živě komentoval dění na trati, byl tam s ním i Karel Abraham. Vedle byla velká obrazovka, kde probíhal živý přenos z trati. Před studiem se dokonce nacházela lehátka, takže fanoušci mohli svůj čas trávit i tam.
Ranní tréninky Moto3 a Moto2 jsme s přítelem nestihli. Na okruh jsme dorazili, když probíhal volný trénink MotoGP. U studia Nova Sport jsme pak byli zrovna v závěru tréninku, tak jsme chvíli počkali a sledovali situaci a výsledky.
Pak jsme pokračovali směrem k Céčku. Na tribuně jsme si to celé prošli, protože jsem chtěla zjistit a pochopit, kde najdu toalety a kde najdu jaký typ občerstvení. To se ale ukázalo jako problém.
Procházeli jsme kolem stánků, a kolem nich bylo podezřelé ticho. Nikde lidé, nikde fronty, stánky zavřené. Připadalo mi to všechno moc zvláštní. Vypadalo to, jako by se to všechno teprve chystalo, to v tom lepším případě. U některých stánků to vypadalo, že tam nikdo není a v nejbližší době ani nebude.
Na trati jel trénink Northern Talent Cupu, ale ani jsem na sledování neměla náladu. Přemýšlela jsem, co se asi děje. Nicméně, našli jsme si místečko, kam jsme si rozložili osušky na zem a sledovali dění. Já jsem zprovoznila svůj foťák a těšila jsem se, až si udělám svou photo session. Sledovala jsem taky sociální sítě okruhu, a díky tomu jsem se dozvěděla o situaci. Na instagramu se omlouvali, že jsou problémy se stánky s občerstvením (zejména na tribuně C), a to kvůli rannímu dešti. Moc jsem tu spojitost nepochopila, ale budiž.
Během přestávky, než začali odpolední tréninky, jsem si řekla, že zkusím své štěstí a půjdu se podívat na stánky. Už jsem měla docela hlad. Od rána jsem nic nejedla. Přítel zůstal sedět na místě a hlídal naše věci, já vyrazila. Vyšla jsem nahoru na cestu a šla si obejít stánky.
Byla jsem docela rozrušená, když jsem viděla, že je stále zavřeno. Myslela jsem, že se problémy už vyřešily. Zase tak moc ráno nepršelo (alespoň v Brně), aby to vyplavilo stánky. Chápala bych, kdyby se někomu dostala voda dovnitř a oni museli uklízet a jídlo vyhodit, ale tohle nevypadalo jako ten případ.
Našla jsem jeden otevřený stánek, u kterého byla hodně dlouhá fronta. Ten den už bylo na okruhu poměrně hodně lidí, tribuna C je tou největší a nejpopulárnější, takže mě ta dlouhá fronta nepřekvapila, když to byl jediný v té době provozovaný stánek. Tak jsem si do té fronty stoupla a doufala, že se na mě dostane a že si koupím aspoň hranolky.
Během mého času stráveného ve frontě jsem přemýšlela nad tím, že to je velmi náročný návrat MotoGP do Brna, alespoň, co se týče servisu pro fanoušky. Přemýšlela jsem nad tím, a začínala být dost rozmrzelá (protože hlad), proč tedy zakázali kompletně vnášet jídlo, když nejsou schopni zajistit dostatek občerstvení. Lidi tam tráví hodiny! Přece nemůžeme být o hladu a o žízni.
Ve frontě postupem času začala houstnout atmosféra, protože to postupovalo velmi pomalu, někteří lidé na sebe byli naštvaní a agresivní a obviňovali se z předbíhání.
Mně začalo být horko. Kolem poletovaly různé druhy hmyzu, což není zrovna pro mě příjemné. Jsem trochu hysterka. Tak jsem se ohnala, abych nějaký ten hmyz odehnala, a udělala jsem to tak nešťastně, že jsem si shodila brýle na zem. Uvnitř mě byla panika, protože jsem se podívala na zem a ty brýle tam nebyly! Bez nich vidím trochu rozmazaně, takže o to horší bylo zorientovat se a identifikovat, kde jsou. Přišla na mě velká úzkost, že je někdo rozšlape. Moje milované brýle! A náhradní jsem s sebou v Brně neměla. Naštěstí nějaký pán vedle mě je zvedl ze země a podal mi je. Byly úplně v pořádku! Poděkovala jsem mu a chtělo se mi plakat. Jsem koza, pomyslela jsem si, musím být na sebe opatrnější.
Po 40 minutách ve frontě se na mě dostala řada. Hamburgery, klobásy a podobné věci, kde je maso, jsem nechtěla (navíc za skoro 300 Kč opravdu ne), tak jsem si tedy objednala jedny hranolky za téměř 200 Kč. Taky docela psycho. S vyššíma cenama jsem počítala, tak jsem se tím nechtěla nechat rozhodit. Na stáncích se navíc mohlo platit pouze kartou. Já na to byla připravená, protože jsem si všechna pravidla podrobně dopředu nastudovala.
Jak jsem ale za tu dobu čekání ve frontě zjistila, asi jsem byla jedna z mála. Spousta lidí přede mnou chtěla platit v hotovosti a bylo jim to nemilé, když jim slečna oznámila, že hotovost neberou.
Jelikož někteří další přede mnou chtěli hranolky, tak jsem musela čekat, až se na mě dostane řada a já svou mističku dostanu taky. Mohli jste si k tomu dát nějakou omáčku, ale tu já nechtěla. Kečup neměli.
Se svým úlovkem jsem se vydala směr naše stanoviště. Nezakopla jsem, nespadla, nic nerozbila, to byl úspěch. Tak jsem si sedla a s přítelem jsme si dali aspoň ty hranolky. To už navíc začal trénink Moto3. Ten trénink, který rozhoduje o tom, kdo se kvalifikuje přímo do druhé části sobotní kvalifikace, a kdo bude muset zabojovat v té první.
Jakmile jezdci vyrazili na trať, a pak poprvé projeli kolem naší tribuny, tak mě přemohlo dojetí. Měla jsem oči plné slz, knedlík v krku, cítila tlukot srdce a velkou radost. Konečně to je tady!
V minulosti pro mě byl pátek na okruhu vždy fotící den, a tak jsem to chtěla pojmout i letos. Takže můj fotoaparát byl připraven a já v akci snažíc se zachytit dění na trati. Stále jsem ještě se svým foťákem nebyla sžitá, takže mi trvalo, než jsem našla nějaké nastavení a než jsem se do toho dostala. Už dlouho jsem nefotila a moc mi to chybělo.
Taky jsem se samozřejmě snažila poznat a pochopit, kdo je kdo. Nejvíc mě zajímali jezdci, kterým fandím. Tudíž poznat, která motorka je José Antonia Ruedy, byl můj úkol číslo jedna.
Abych nezapomněla, před odjezdem do Brna (tedy během středy) jsem si nalakovala nehty oranžovým lakem. To, aby bylo jasno, kdo je mým favoritem. Ten lak měl mít víc významů, ale jelikož Maverick v Brně nezávodil, tak nakonec hlavním důvodem mých oranžových nehtů byl právě José, který jezdí v barvách Red Bull KTM Ajo.
Trénink uběhl velmi rychle. Pořád bylo co sledovat a já byla nadšená, že jsem konečně byla ve svém živlu. Navíc, většina jezdců, kterým fandím, se kvalifikovala do druhé části kvalifikace, takže jsem byla spokojená. A co víc, Álvaro Carpe a José Antonio Rueda (týmoví kolegové) skončili na prvním a druhém místě! Lepší už to opravdu být nemohlo.
Následně se rozjel trénink Moto2. Zároveň se ale taky začaly přibližovat nepěkné mraky. Sledovala jsem radar, sledovala jsem oblohu, a čekala, kdy to začne.
Jezdci Moto2 toho moc odjet nestihli, každý pouze pár kol. Pak se přihnala dešťová smršť. Nepřeháním. Takže všichni byli v boxech a na trať už se víc nevydali. To však znamenalo docela zajímavé a poměrně nečekané výsledky.
Přívalový déšť jsme se snažili na tribuně přežít v dobré náladě, i když ne ve všechny okamžiky to šlo. Hlavně jsem rychle schovala telefon a foťák, aby se mi do těchto přístrojů nedostala voda. Zabalila jsem se do pláštěnky, nad sebe ještě roztáhla deštník. Přítel byl vedle mě, udělal totéž.
Snažila jsem se sedět absolutně bez hnutí, aby mi voda nezačala téct někam, kam nechci. Taky, aby se mi nenamočily nějaké věci, aby se mi nerozmočila taška, příliš nenamočila osuška... Snažila jsem se být statečná.
V jednu chvíli jsem ale prostě potřebovala pohnout nohou. Udělala jsem to tak nešťastně, že mi všechna voda, která byla v těch místech na pláštěnce, natekla do boty. Měla jsem z boty bazének a byla rozrušená. Byla to totiž zrovna ta noha, se kterou mám zdravotní problémy, a když promokne nebo prochladne, tak mám pak bolesti.
Chvíli to vypadalo, že se déšť uklidní, pak ale přišla další silná přeháňka. Trénink Moto2 byl oficiálně u konce, no a ředitelství závodu vydalo informaci, že trénink MotoGP bude posunut. Po několika minutách se na trať vydal safety car, jehož jízda jasně ukázala, kolik vody na trati stojí. Bylo jí hodně.
Po nějaké době čekání, když už nepršelo, vydalo ředitelství závodu pokyn, že trénink královské kategorie bude moct začít. Mezitím my na tribunách jsme se snažili sušit.
Až teprve, když jsem se pořádně pohnula, tak jsem viděla absolutně promočenou osušku, namočenou tašku. Aspoň ale pláštěnka pomohla a já promočená nebyla. Tedy až na tu botu. Jakmile začalo vykukovat sluníčko, tak jsem sundala botu a sundala ponožku. Tu jsem musela ždímat a teklo z ní dost vody. Pak jsem to nechala sušit na sluníčku a doufala, že to aspoň trošičku uschne před tím, než budeme z okruhu odcházet.
Trénink MotoGP jsem tedy sledovala takto:
Během většiny času tréninku byla trať mokrá, ale byli jsme rádi, že se vše zase rozjelo. Já fotila a sledovala dění, taky koukala na oblohu v obavách, aby nepřišel další déšť. A sušila jsem se a užívala si paprsků vykukujícího slunce.
Stejně jsem se ale cítila šťastně a spokojeně.
Když skončil trénink, tak jsme se pomalu chystali k odchodu. Nastalo rozhodování, co dělat. Ponožka byla hodně mokrá, děsilo mě, že bych si ji měla obléct. Takže jsem nakonec nazula jen botu, ta aspoň trochu vyschla.
U východu z Céčka byl stánek automotodromu, kde jsme se zastavili a koupili mamce magnetku. To bylo její přání před naším odjezdem.
Cestou k východu, to už jsme prošli kolem zázemí Nova Sport, a byli u náměstíčka, se na svém skútru vyřídil Alex Rins a mířil přímo proti nám. Bylo to jen tak tak, ale nikomu se nic nestalo. A máme super vzpomínku.
Když jsme šli směrem k tunelu pod dráhou, tak já jsem toužebně koukala směrem k paddocku. Doufala jsem, že uvidím někoho známého. Letos akce paddock ve čtvrtek před závodním víkendem nebyla, a při pohledu na paddock jsem si uvědomila, jak moc mi chyběla a jak moc se mi po té atmosféře stýskalo. Tak jsme chvíli, stejně jako mnoho dalších, postávali kolem. Já se pokusila udělat pár fotek aspoň paddocku z dálky.
Popošli jsme si směrem k restauraci a vylezli na plot a chvíli sledovali dění. Zahlédla jsem Eneu Bastianiniho a Brada Bindera, což mi udělalo radost. Po nějaké době jsme ale nakonec už šli.
Nejprve jsme jeli autobusem, pak tramvají. V supermarketu blízko hotelu jsme si koupili jídlo, které jsme si pak na pokoji snědli. Nějaká jiná zákaznice v obchodě se po nás neustále dívala a měla takový pohrdavý pohled. Ano, byli jsme zmoklí (a asi i trochu špinaví). Navíc jsme na sobě měli fanouškovské oblečení, já tričko Mavericka Viñalese, můj partner tričko Interu Milán. Na jednu stranu bych hrozně ráda věděla, co si paní o nás myslela, na druhou stranu je možná lepší, že to nevím.
Když jsme přišli na hotelový pokoj, tak na nás čekalo překvapení (které nachystali pro všechny, kteří přijeli na Grand Prix). Bylo to dobré.
Večer navíc vyšly nové informace pro návštěvníky okruhu. Po chaosu bylo na zbytek víkendu povoleno přinést si vlastní svačinku a přinést si neomezené množství vody. Taky bylo oznámeno, že bude možné na některých stáncích platit v hotovosti. Tak jsem to řešila na sítích, komentovala a čekala, co z toho všeho ještě v sobotu bude.